Až u pokladny jsem si uvědomila, že bych asi měla koupit i něco, co donutí kamínky, aby na krabičce držely. Sáhla jsem tedy neomylně pro lepidlo. Otázku, čím vyplnit vnitřek krabičky, jsem už směřovala přímo na prodavačku, protože v tomto bodě mi fantazie nestačila. Obdržela jsem vínové něco a k tomu malý přívěsek ve tvaru čtyřlístku. Jasně, tím omotám bankovku. Jak důmyslné!

Spokojená a o pět set korun lehčí jsem vypochodovala z papírnictví.

V průběhu cesty domů ze mě nadšení postupně opadávalo a doma mi teprve došlo, co jsem to provedla. Já, která ani nevím, jak se otvírá lahvička s akrylovou barvou, teď hodlám vytvořit něco, co zítra veřejně uvidí přes osmdesát párů očí? Navíc mám jen jeden pokus, protože jsem zakoupila pouze jednu krabičku. Když to zkazím, a já to určitě zkazím, bude po dárku. Proč jsem těch krabiček nekoupila víc? Proč jsem někoho neuplatila, aby za mě krabičku vyrobil? Proč jsem, proboha, nezakoupila už hotovou krabičku, do které bych bankovku pouze vložila??? Blížícímu nervovému záchvatu jsem se snažila předejít hlubokým dýcháním, což vzhledem k přítomnosti otevřeného lepidla zpětně hodnotím jako velice dobrý nápad. Po pár dlouhých nádeších a výdeších mi už bylo všechno jedno. Posichrovala jsem se ještě krátkou modlitbičkou a pustila se do díla. Samotný proces tvorby probíhal zhruba následovně:

vyskládala jsem výtvarné potřeby na stůl

hleděla jsem bezradně několik desítek minut na výtvarné potřeby vyskládané na stole

otevřela jsem opatrně lahvičku s akrylovou barvou

převrhla jsem lahvičku s akrylovou barvou

přetřela jsem tím, co zbylo v lahvičce, krabičku

po zaschnutí barvy jsem zjistila, že moje tahy štětcem nebyly až tak plynulé, jak jsem se domnívala

zjistila jsem, že už nemám barvu, abych krabičku přetřela ještě jednou

rozhodla jsem se nevzhledné barevné přechody na krabičce zakrýt červenými kamínky

otevřela jsem sáček s kamínky

opět jsem se nadýchala lepidla

skládala jsem z kamínků na stole různé tvary

představovala si, že jde o diamanty a já jsem nechutně bohatá

házela jsem si s kamínky a pokoušela se strefit do krabičky na vzdálenost tří metrů a více

poztrácela jsem většinu kamínků

přilepila jsem si kamínek omylem na nehet u prstu na noze

olepila jsem i ostatní nehty na nohou kamínky – tentokrát úmyslně, protože to vypadalo docela dobře

nalepila jsem zbylé tři kamínky na krabičku

došla jsem k závěru, že lepší už to nebude a že to může být naopak jen horší. Krabičku jsem nechala krabičkou a šla si vybrat, co pěkného si vezmu na zítřejší svatbu na sebe.

Ve svatební den jsem své veledílo novomanželům předala raději hned ze začátku, abych se už na něj nemusela dívat a připomínat si tak svůj nezdar.