Unavená a mokrá ulehám na pár minut na pohovku v obýváku. Děti vycítí můj nezájem a začnou se mi lísat do přízně. Cítím, jak mě hladí po vlasech a pochichtávají se. Potom se začnou hádat o to, jaká pohádka se pustí v DVD přehrávači. Začínám se cítit nezvykle otupělá, nechávám je, ať si vítěznou pohádku vybojují mezi sebou. Boj jeden na jednoho mi v danou chvíli přijde fér. Já se jdu zatím vydýchat do koupelny. Po zběžném nahlédnutí do zrcadla ke své hrůze zjišťuji, že mi začínají šedivět vlasy, a to dost. Je pravda, že poslední dvě hodiny byly dost stresující, ale tohle přece není fyzicky možné. Dotknu se šedin – ti malí ďáblové mi snad během té chvíle, co jsem ležela na pohovce, do vlasů nasypali mouku?!!

Vycházím z koupelny, děti se už zase máchají v bazénku. Oba mají už mírně namodralou barvu, tak je radši proti jejich vůli vytahuji z vody. V tom slyším, že někdo odemyká dveře. Sláva! Oznamuji dětem, že moje hlídání končí, neboť se vrátili jejich rodiče. Holčička se na mě vyčítavě podívá a sdělí mi, že „to jsme se teda moc nepobavili.“

Přistihnu se, jak ji ve svých představách házím zpět do bazénku a nechávám ji na pár vteřin dívat se na svět zpodhladiny.

Vrátím se zpět do reality, pohladím ji po vlasech a říkám nahlas (spíš sobě): „Všechno má svůj čas, všechno má svůj čas…“