Zjišťuji, že jsem kromě oddělení zapomněla i příjmení dětí, a přiznám se, že nevím.

To už jí přijde podezřelé, nedá se nic dělat, vytáčím číslo matky Adélky a Tadeáše, abych se jí potupně zeptala na jejich příjmení. Matka je skutečně otrlá, protože bez jakéhokoliv náznaku překvapení nebo výčitek mi příjmení sdělí a pro jistotu mi ještě jednou poděkuje, že děti vyzvedávám. Vítězoslavně sděluji paní učitelce jména capartů, ta mě vede do prvního patra a vybírá z houfu hrajících si dětí ty „moje“. Děti nevypadají moc nadšeně. Z vymanění se z role únosce mi moc nepomáhá především Tadeáš, který se po mé výzvě, „ať mi dá ručičku, že půjdeme,“ rozbrečí. Volám tedy už podruhé matce dětí, aby paní učitelce potvrdila, že jsem skutečně osoba povolaná k vyzvednutí Adélky a Tadeáše.

Už ráno jsem se rozhodla, že děti uplatím hned ze začátku naší společné cesty. Několikrát jim tedy zopakuji, že když budou hodné, dostanou nanuka a potom si můžou celé odpoledne hrát, bude to príma zábava. Po peripetiích s oblékáním se vydáváme do nejbližšího supermarketu za nanukem.

Zhruba ve třetině cesty Tadeáš nahlásí, že se mu chce čůrat, Adélka se přidává, odkážu je tedy na nejbližší keř. Zatímco čekám, až děti provedou malou potřebu, listuji Adélčinou knihou pohádek (a musím uznat, že ve srovnání s novým občanským zákoníkem to je velmi kvalitní čtivo). Ze čtení mě zničehonic vyruší křik.

„Vaše děcka mi chčijou na garáž!“

Sdělení přichází od rozhořčeného postaršího pána oblečeného pouze v trenkách vykukujícího z okna domu vedle keře.

„To nejsou moje děcka“, snažím se zbavit veškeré odpovědnosti.

Uvědomím si, že to nebyla úplně nejvhodnější reakce a zamířím na místo činu. Děti si skutečně pro vykonání malé potřeby nevybraly keř, ale vedle stojící bílá, evidentně čerstvě natřená garážová vrata. Sice by mě zajímal výsledek chemické reakce čerstvého nátěru a močoviny, ale raději nabádám děti, aby se okamžitě oblékly, nebo na ně přijde bubák.

Pán je zjevně vztahovačný, protože mě informuje, že jde dolů, abych mu toho bubáka vysvětlila.

Chlapeček už je naštěstí oblečený. Holčička se obléct odmítá, neboť si kalhoty počurala. Vinu navíc svaluje na mě, že prý kdybych ji nechala v klidu vyčůrat, tak by k tomu nedošlo. Vysvětluju jí tak klidně, jak mi to jen situace dovolí, že obviňovat někoho, kdo jí jako jediný může v následujících třech hodinách koupit nanuka, není úplně strategické. Chápe rychle, oblékne si počůrané kalhoty a oznámí mi, že chce tvarohového Míšu. Utíkáme bubákovi (myslím, že od dnešního dne bude mít pro tyhle děti „bubák“ zcela konkrétní podobu) a mizíme v davu.

V supermarketu se mi děti několikrát ztratí, je to pro ně ideální místo na schovávanou. Zpočátku se je snažím zběsile pronásledovat, ale to je jen povzbudí, protože si myslí, že si chci hrát s nimi. Když se mi je mezi regály podaří konečně vypátrat, vysvětluju jim, že si skvěle zahrajeme a pobavíme, ale až doma, a zamávám jim před nosem Míšou.

Po dalších dvaceti minutách cesty, kdy jsem unavené děti střídavě nesla v náručí, a jednom trapném výstupu Tadeáše, který chtěl mermomocí vyzkoušet na hřišti před domem autíčko na dálkové ovládání, které patřilo jinému chlapečkovi, a když jsem mu to zakázala, spustil neskutečný řev, konečně přicházíme k nim domů. Na balkoně mají nafukovací bazének, do kterého děti bez varování naskáčou.

Studená voda je evidentně osvěžila, mají dost energie na to, aby na mě vodu z bazénku začaly stříkat.