Začalo to už tím náramkem a nepřirozeným rozšířením zorniček při vyslovení věty „Ríša je támhle.“ jedním z pořadatelů u vstupu,  pokračovalo  koupí několika triček a mikiny s nápisem KRYŠTOF a vygradovalo to naháněním Richarda po kempu, aby si s ním mohla udělat selfie. Do té doby jsem neměla ani tušení, že moje matka ví, co znamená „selfie“.

Průběh festivalu se mi přestával líbit. Bylo evidentní, že přítomnost na tomto magickém místě má výrazný vliv na chování lidí a způsobuje náhlé změny v náladě příchozích, ale už jsem si nebyla tak jistá, jestli je to ve všech případech k lepšímu. Jednu chvíli mě i napadlo, jestli něco nepřidávají do kofoly, ale maminka kofolu nepila, takže tuto variantu jsem rychle zavrhla. Úpal to být také nemohl, neboť bylo celý den pod mrakem…, nakonec jsem musela chtě nechtě uznat, že je vše prostě způsobeno osobností Richarda Krajča, která vyzařuje světlo lásky a míru do okruhu několika stovek metrů.

Kolem 17. hodiny se maminka konečně dočkala. Richard se objevil v jednom z workshopových stanů, v němž ona vyčkávala již několik desítek minut před jeho příchodem. Během jeho Obchodníka s deštěm, kterého vystřihl, se postupně, nejprve bez a posléze i za použití lehkého násilí, dostala až úplně dopředu a zastoupila zpěvákovi cestu, kterou se chtěl nejspíš po skončení písně dostat ze stanu ven. Nebýt o hlavu menší než moje máma, možná by i protestoval, takto zacenil zuby, objal matku kolem ramen a selfie bylo na světě.  Tím to šílenství mohlo skončit, ale neskončilo.

Po nějaké době totiž matce došlo, že třímá v ruce vratný plastový kelímek s logem Kryštof kempu a že by se na kelímku pěkně vyjímal Richardův podpis. Vydala se tedy opět na strastiplnou pouť po jednotlivých stanech. Vrátila se za necelou hodinu i s Richardovým podpisem. Neptala jsem se, jak se jí to povedlo. Nicméně od té chvíle nedala kelímek z ruky, odmítala z něj i pít, aby se podpis neznehodnotil, tudíž postupně začínala trpět dehydratací.  Když počalo lehce poprchávat, chránila kelímek před deštěm vlastním tělem. Během večerního dvouhodinového koncertu kapely Kryštof, kterým vygradoval celý den, tiskla kelímek pevně v náručí a na každého, kdo se o ni v tom chumlu posluchačů jen lehce otřel, sjela zabijáckým pohledem.

Po návratu domů umístila kelímek na čestné místo a –  jak jsem se později dozvěděla – každý den z něj stírala prach a zálibně vzpomínala, jaké to bylo, když ji Richard tiskl v objetí během mačkání spouště na jejím letitém a téměř nefunkčním mobilu.

No a po měsíci obřadného zacházení s tímto artefaktem jsem přijela z Prahy na víkend domů já a kelímek bezmyšlenkovitě vložila spolu s dalším nádobím umístěným na kuchyňské lince do myčky. Stiskem tlačítka ON jsem poté uctívaný Richardův podpis katapultovala do dějin zapomnění a sebe do Země zatracení.

Od té doby se mnou maminka téměř nemluví, jen se vyčítavě dívá.

To prakticky znamená, že jsem KONEČNĚ ušetřena ironických narážek na mé kuchařské umění, připomínek k mému způsobu oblékání a hlavně pravidelných otázek na téma, kdy se konečně vdám, založím rodinu a seženu si lepší práci.

Takže, Richarde – děkuju!