Letošní léto je pomalu za námi, přineslo však řadu nových poznatků, které bych ráda zúročila v tomto článku.

Došla jsem totiž k přesvědčení, že pokud byste si měli dát v průběhu příštího léta na něco opravdu pozor, pak na letní festivaly. Ve většině případů se jedná o hudební svátky, vyznávané úpalem a alkoholovou otravou trpícími lidmi, kteří se zmítají v rytmech různých hudebních i nehudebních stylů, nechávají se dobrovolně opékat od slunce, vysávat klíšťaty a okrádat stánkovými prodejci chlazených nápojů.  Existuje však jedna výjimka. Festival, který je sice mainstreamový, ale přesto vybočující ze stáda českých festivalových svátků. Oním zázrakem je Kryštof kemp.

Bez nadsázky musím přiznat, že mi Kryštof kemp změnil život.

Až do tohoto léta jsem sice měla o skupině Kryštof povědomí, ale můj postoj k ní byl neutrální, ba až laxní. Když jsem jejího frontmana zahlédla v televizi, napadla mě vždy jen myšlenka „No jo, Ríša nám zase přibral.“ nebo „No jo, Ríša nám zase shodil.“ Kromě Krajčova boje s nadváhou mě na této kapele nic nefascinovalo.

Vůči Richardově počinu zorganizovat si vlastní festival jsem tak byla značně skeptická, ale to jen do té chvíle, než jsem na konci července překročila bezpečnostní kontrolu u vstupu do kempu konaného ve Svojšicích u Přelouče. Vstoupila jsem totiž, jak se později ukázalo, do Země Nezemě, kde jsou všichni v dobré náladě, usmívají se, zpívají, kde točí úžasnou kofolu a perfektní kafe za normální nefestivalovou cenu a do toho všeho poletuje Petr Pan v podobě Richarda Krajča, který se ochotně podepisuje, fotí, konverzuje, až vám navodí pocit, že jste výjimeční a zasloužíte si, aby vám bylo dobře a nic vám nechybělo. Jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že kdyby Richard Krajčo někdy výhledově chtěl založit sektářské hnutí, strašně moc bych si přála být členem, protože bych už nikdy nepoznala stres, starosti a blbou náladu.

Dalším plusem byl fakt, že mi jeden z pořadatelů při vstupu na ruku připevnil látkový, blankytně modrý stylový náramek s logem Kryštofů dokládající, že jsem si svoji přítomnost zde řádně zaplatila. Nemohla jsem si pomoct, ale od té chvíle jsem se musela několikrát do hodiny dívat na svoji levou ruku a marnivě si říkat, jak mi to sluší a že by byla škoda náramek v budoucnu vůbec sundávat. Když jsem tuto myšlenku pronesla nahlas, maminka mě hned okřikla, ať se takhle nerouhám, že náramek od Richarda není od toho, aby se sundával.

Abych vám vysvětlila přítomnost mé matky na Kryštof kempu, musím – ač nerada – odhalit jedno z nejhrůznějších tajemství naší rodiny. Ať už k tomu došlo jakkoliv (a věřte mi, že jsem po tom nikdy raději nepátrala), moje maminka se jednoho krásného dne etablovala mezi nejskalnější fanynky Richarda Krajča v České republice. Prožít den s Richardem ve Svojšicích byl tak trochu její nápad a je třeba uznat, že až do toho osudného dne držela svůj obdiv ke slavnému zpěvákovi ještě jakžtakž na uzdě, takže nás ani ve snu nenapadlo, že za pár hodin už budeme dělat, že ji neznáme a doufat, že se nám to, co se děje kolem, jenom zdá.

Ve Svojšicích totiž maminka zřejmě dospěla k závěru, že je konečně mezi svými (Ríšovými blízkými), tudíž může odhodit vnitřní zábrany. Měla jsem tak možnost zblízka pozorovat, jak se postupně mění z dosavadní relativně normální lidské bytosti na Kryštof přívržence.