Třetí typ, takzvaný navenek přezíravý

Do této skupiny se snažím zapadnout já. Tenhle typ rozhodně nevykolejí, když spatří ze dvou metrů krásného, čerstvě opáleného Ondřeje Brzobohatého. Nedělá mu sebemenší problém zachovat si stoicky klidnou a ledově chladnou tvář, zatímco jeho vnitřní hlásek hystericky křičí: ,,Miluju tě, jsi nejlepší!“

Čtvrtý typ, takzvaný požitkářský

Tento typ si chce celebritu co nejvíce a nejdéle užít, prostě maximalizovat zážitek. Když třeba můj kamarád Petr zpozoruje na farmářských trzích na náměstí Jiřího z Poděbrad Jiřinu Bohdalovou, pozvolna korzující od jednoho stánkaře k druhému, nestačí mu, že ji vidí, že si ji může vyfotit, případně pozdravit. To ne, on si počká, až se zasloužilá umělkyně dostane do dostatečné blízkosti (to znamená, aby ho slyšela, ale neviděla) a zavolá na ni: ,,Udělej nám Rákosníčka!“

Potom si už jen užívá zmatený výraz dané herečky, nechápavé pohledy kolemjdoucích a moji snahu propadnout se co nejrychleji do hlubin země.

Pátý typ, takzvaný beznadějný

Tento typ si jednak sám celebrity nikdy nevšimne, a když ho na ni někdo upozorní, stejně ji nevidí. Nebo ji vidí, ale vzhledem ke svým mizivým znalostem českého showbyznysu netuší, o koho jde. Jeden příklad za všechny – moje matka. Moje mamka, když za mnou přijede na návštěvu do Prahy a já ji provázím centrem, si sama nevšimne Jaroslava Plesla, který jde přímo naproti ní, ani neslyší, když jí nenápadně a v šifrách šeptám: ,,Plesl. Naproti.“ Nenapadne ji nic lepšího, než zcela nápadně a zbytečně nahlas zakřičet: „Cože? Jakej Kresl?“ Nepřiměřeně hlasitého projevu se leknu nejen já, ale i samotný herec, který nás právě míjí a málem upustí zmrzlinu, na které si do té doby v klidu pochutnával. To už nevydržím a důrazně ji poučím, že to není žádnej Kresl, ale Plesl, člen Dejvického divadla, držitel Českého lva…. Odpoví mi, že toho stejně nezná, ledaže by hrál v Ulici.

Pokud to Plesl slyšel, tak tam zaručeně stojí doteď, vzhlíží k nebi a ptá se, jestli má jeho práce vůbec nějaký smysl.