Nikdo jiný se k ní pochopitelně nepřidal, tak začala nutit k projevu solidarity mě. Já jsem sice byla neskonale vděčná, že už je představení u konce, ale projevit svůj vděk tímto způsobem jsem kategoricky odmítla. Proběhlo ještě pár pokusů vytáhnout mě ze sedadla násilím, ale nakonec to – asi i s ohledem na totální dehydrataci organismu – kamarádka vzdala a zase se usadila na místo.
Představení č. 2 – Paní plukovníková
O 3 měsíce později. Nemohu tomu uvěřit, ale opět sedím v hledišti Divadla Na Jezerce. Použila jsem snad všechny výmluvy, které mám ve svém repertoáru, abych sem nemusela, ale kamarádka trvala na oplacení své „laskavosti“. Nezbylo mi tedy nic jiného, než na její přání zakoupit lístky na další představení s Jiřinou Bohdalovou – Paní plukovníková.
Už samotný nákup vstupenek představoval silné psychické vypětí. Špatně se mi udělalo ve chvíli, kdy jsem viděla cenu, za kterou mám lístky na představení, které vlastně ani nechci vidět, koupit. Tím, co ale završilo můj pocit zmaru, byl rezervační systém divadla. Abych totiž mohla vstupenky koupit, musela jsem se nejdříve zaregistrovat. Abych se mohla zaregistrovat, musela jsem strávit deset minut svého života vyplňováním osobních údajů do připraveného formuláře. Po pečlivém vyplnění údajů však, ouha, rezervační systém oznámil, že došlo k interní chybě a je třeba celý proces opakovat. Proces jsem opakovala šestkrát. Musím se pochlubit, že nadávat a vyhrožovat na dálku vedení divadla jsem začala až po třetím neúspěšném pokusu.
Lístky se mi povedlo koupit po týdnu (bohužel ještě stále byla v sále volná místa), kdy jsem na kamarádce, která už registrovaná byla (holt někoho systém pustí bez problémů), vyškemrala její heslo a lístky koupila na její jméno.
Záměrně jsem vybrala místa úplně na kraji poslední řady, a to z důvodu:
- a) abychom se dostaly k chlebíčkům mezi prvními a měly tak tentokrát čas pokrm řádně rozkousat,
- b) aby případný útěk v průběhu představení proběhl co nejnenápadněji.
Představení k mému překvapení ubíhalo docela svižným tempem, dokonce jsem se několikrát přistihla, že se usmívám. Zato kamarádka neustále vyrušovala dotazy a upozorněními na nedostatky děje. Nejvíc ji zajímalo, co, proboha, dělá jeden z hlavních hrdinů tak dlouho na záchodě – komedie byla založena na nedorozuměních vyvolaných střídavou nepřítomností jednotlivých hrdinů na pódiu. Jedna z postav tak pravidelně mizela na fiktivním záchodě se slovy „na chvilku si odskočím,“ jenže mezi jejím odchodem a návratem na jeviště uplynulo někdy až patnáct minut, což kamarádce přišlo nestandardní. Napjatě čekala, jestli se hrdina v průběhu hry svěří ostatním s vleklými urologickými problémy, případně nesprávně fungující peristaltikou střev, ale nic. Hra skončila bez jakéhokoliv vysvětlení. Kamarádka si zcela po právu připadala ošizená a snažila se tuhle nesrovnalost vyřešit sama cestou z divadla, čímž jen (ne?)vědomě prodlužovala mé utrpení.
Ta samá kamarádka se mi po půl roce ozvala, že má za týden narozeniny a jako dárek by chtěla lístky do Divadla Na Jezerce. Předstírám, že mi e-mail nedošel.
Á propos – přiznávám, že při psaní předchozích řádků jsem nemusela být zcela objektivní, neboť můj vztah ke slavné umělkyni je silně ovlivněn raným dětstvím. Pokud jsem se jako dítě něčeho opravdu bála, tak to byla paní Závist z pohádky Nesmrtelná teta (ještě o letošních Vánocích jsem si při některých pasážích filmu musela zakrývat oči).
