Tato nástraha patří, alespoň pro mě, do kategorie těch, kterým je lépe se úplně vyhnout.

Scénu Divadla Na Jezerce jsem měla možnost navštívit v posledním roce hned dvakrát. V prvním případě mi lístek na představení věnovala kamarádka, která zřejmě nedokázala zmanipulovat nikoho jiného, aby ji na představení doprovodil, v druhém případě jsem se jí musela dle pravidel bontonu revanšovat a věnovat jí lístek na oplátku.

Představení č. 1 – Lásky paní Katty

Až těsně před začátkem představení jsem ke své hrůze zjistila, že se u kamarádky v jejích 29 letech vyvinula těžká forma bohdalománie. Příznaky této nemoci byly zjevné – nutkavá potřeba zhlédnout okamžitě všechna pražská představení, ve kterých Jiřina Bohdalová hraje, včetně toho, které mělo za pár minut začít.

Musím uznat, že hra byla fascinující v mnoha ohledech. Tak předně už samotnou přítomností této doslova nesmrtelné tety. Co mě ale fascinovalo ještě víc než skutečnost, že tato zasloužilá umělkyně ještě hraje, byl fakt, že ze všech protagonistů byla nejmladší. Jak se totiž ukázalo, děj celé hry se odehrával v domově důchodců. To mi mělo napovědět, že čas na jevišti i v hledišti se povleče hodně pomalu. Abych byla úplně přesná, děj se odehrával v domově důchodců, kde se v zimě netopí, takže přestože v reálu dosahovala venku teplota 40°C a klimatizace v sále nestíhala teplý vzduch ochlazovat, herci se potili ve vlněných svetrech a bundách. Pravděpodobnost, že alespoň jedna z hlavních postav dostane ještě do přestávky infarkt, byla poměrně vysoká.

Naštěstí mají tamní herci tuhý kořínek. Přestávky jsme se dožili všichni.

Přestávka v Divadle Na Jezerce je mimochodem další fascinující věc. Trvá přesně tak dlouho, abyste se stihli prodrat ze sálu k baru a objednat si chlebíček a limonádu. Když budete opravdu hodně rychlí, podaří se vám ze sklenice s limonádou jednou usrknout. My jsme natolik rychlé nebyly. V momentě, kdy jsme žíznivé a hladové přebíraly nápoj s chlebíčkem, oznámila nám paní obsluhující bar s úsměvem, že máme přesně minutu do začátku druhé poloviny představení. Nikdy v životě jsem nezhltla obložený chlebíček tak rychle jako tenkrát. Popravdě jsem ani nevěřila, že jsem takového výkonu schopná. Jak je vidět, Divadlo Na Jezerce posouvá lidské možnosti daleko za hranice chápání. Ještě když jsem usedala na své místo v hledišti, lítaly mi od pusy drobky. Zakoupenou limonádu jsme byly nuceny nechat nedotčenou na baru s vírou, že ji tam po konci představení najdeme. Jak naivní jsme byly…

Druhá polovina představení utíkala stejně pomalu jako ta první, já jsem navíc nemohla přestat myslet na ten vychlazený nápoj, co na mě čeká v předsálí a od kterého mě dělí jen pár kroků. Představení se konečně dobelhalo do svého konce a přišla vytoužená děkovačka. Konečně to mám za sebou, oddechla jsem si. To bylo ale poněkud předčasné.

V tu chvíli se totiž bohdalománie projevila naplno. Kamarádka s fanatickým výrazem ve tváři začala hlasitě tleskat a volat bravo. Potom, i přes moji tichou prosbu, ať to nedělá, vstala a jako jediná projevovala svůj dík za představení a vůbec existenci paní Bohdalové ve stoje.