Nejsem si jistá, jestli si dokážete představit, jak jsem se v tu chvíli cítila, ale věřte, že jsem byla v naprosté euforii.

Usadili jsme se s přáteli opodál (neboť všechny stoly poblíž NĚJ už byly plně obsypány ženami rozličného věku a vzezření, které jsem, aniž bych je blíže poznala, už teď nenáviděla) a já opravdu hluboce litovala toho, že na sobě nemám princeznovské šaty a make-up. Osud mě jaksi nestihl na tuto nečekanou situaci dopředu upozornit a já tak byla oděná do naprosto neprinceznovských džín a trička, nenalíčená a o účesu, který dost poznamenalo vlhké počasí venku, ani nemluvě.

Ale ani to mě neodradilo od očekávání. Očekávala jsem konkrétně, že se splní to, co jsem si v mysli představovala snad tisíckrát – vejdu do místnosti, kde bude ON. ON se na mě okamžitě zadívá pohledem „konečně jsem našel tu pravou“, kterým se dotkne až samého dna mé duše, poté mě beze slov chytne za ruku a vyjdeme za zvuků hudby a zapadajícího slunce vstříc společné budoucnosti.

To, co se ale odehrálo v následujících minutách v realitě, se od mých představ bohužel značně lišilo.

ON mě zaregistroval až po patnácti minutách, a to jenom proto, že se mi podařilo za velkého nadšení číšníka vylít právě donesenou kofolu na stůl a již zmiňované džíny. ON mi sice věnoval dlouhý pohled, ale rozhodně v něm nebylo ani trochu „konečně jsem našel tu pravou“, jako spíš „to snad není možný, jak jsi nešikovná“. Místo mé ruky uchopil svoji skleničku s vínem a urychleně ji dopil – jako by se bál, že mu její obsah taky vyliju na kalhoty.

Nevím, jestli alespoň nezačala hrát v povzdálí hudba nebo zapadat slunce, každopádně večer se nevyvíjel úplně podle plánu.

Minuty ubíhaly dál a já si marně lámala hlavu, jak alespoň vytvořit svízelnou situaci, ze které by mě mohl zachránit. Dopomohla mi k tomu druhá sklenice kofoly.

Tu jsem už sice nepřevrhla, zato jsem nějak nesoustředěně polkla a začala se mírně dusit. Geniální, napadlo mě ve chvíli, kdy můj mozek měl ještě nějaký přísun kyslíku. Jsem blízko smrti udušením, to na něj musí zapůsobit! Určitě se hbitě zvedne a dá mi první pomoc, radovala jsem se.

ON se skutečně zvedl ze židle a …….. odkráčel na toaletu.

Nevadí, pravděpodobně si mého přidušení nevšiml, jinak by jen tak nezmizel, omlouvala jsem ho v duchu, jen co jsem zase začala plynule dýchat.

Pomalu, ale jistě jsem se vracela myšlenkami na zem a došlo mi, že záchrana princezny v nesnázích se dnes asi konat nebude. Rozhodla jsem se tedy k tomu nejtěžšímu – že odhodím veškeré své dětské představy o tom, jak by mělo naše seznámení ideálně probíhat, a pokusím se být po zbytek večera přirozená. Opravdu jsem se snažila tvářit oduševněle, něžně, inteligentně a křehce zároveň jako každý jiný den, ale bylo vidět, že moje snaha nemá na NĚJ a jeho vztah ke mně sebemenší vliv. Prostě jsem mu byla volná.

Po chvíli se znuděně zvedl a odešel. Zřejmě už měl zachraňování rádoby princezen, které ho nenechají ani v klidu vypít víno v oblíbené kavárně, plné zuby.

Tímto prozřením skončila moje téměř dvacet let trvající platonická láska k Pavlu Řezníčkovi, ale ani jediného dne nelituju. Sice to byla láska jednostranná a dost snová, ale díky tomu na ni taky mám jenom samé hezké vzpomínky.

A propós – je mi jasné, že vás nezajímá ani tak moje zlomené srdce, jako spíš název té pražské kavárny, kam Pavel Řezníček chodívá, ale přece si nemyslíte, že vám tuhle informaci prozradím??!