Nástraze, které věnuji tento článek, se zřejmě ve velkoměstě nevyhnete, ale můžete se alespoň dopředu psychicky připravit na její příchod. Řeč je o ztrátě iluzí.
Hned na úvod si dovolím neskromně tvrdit, že jsem držitelem českého rekordu v délce platonického zamilování.
Já vím – teď si říkáte, že si tím prošel každý(á), obzvlášť v období puberty, kdy nebyl problém zamilovat se během jednoho měsíce postupně nebo i současně do Johnnyho Deppa, Colina Firtha a Davida Švehlíka. Jenže já jsem už od dětství platonicky zamilovaná stále do stejného objektu.
Vše začalo v mých zhruba deseti letech, kdy jsem v televizi neprozřetelně zhlédla pohádku Jak si zasloužit princeznu. Od té chvíle už můj život a můj vnitřní svět nikdy nebyl, co do té doby býval, protože jej zcela zaplnil Pavel Řezníček.
Byl krásný, odvážný a čestný, s evidentní slabostí pro princezny. Pochopila jsem, že pokud ho chci zaujmout, musím se sama princeznou stát, nejlépe princeznou v nesnázích.
Začala jsem se tedy oblékat do princeznovských šatů (znovu zdůrazňuji, že mi bylo skutečně teprve deset let), chovat se podle dvorní etikety a pěstovat v sobě sofistikovanost, jemnocit, křehkost a další vlastnosti, které v té době měla každá správná princezna. Taky jsem k velké radosti svých rodičů uměle vyvolávala nebezpečné situace, ze kterých by mě můj idol mohl zachránit a nakonec si mě jako v každé kvalitní pohádce vzít za manželku a se mnou půlku království (zatvrzele jsem odmítala pochopit, že v České republice je sňatek povolen pouze osobám starším osmnácti let).
Z lásky tak čisté a nevinné, jak jen dětská láska může být, jsem mu dokonce odpustila i bližší tělesný kontakt s kolegyněmi herečkami, který v rámci filmů a seriálů absolvoval, neboť jsem byla bytostně přesvědčená o tom, že mu to musí být stejně nepříjemné jako mně.
Jak jsem dospívala, byl můj idol stále se mnou, v dobrém i ve zlém. Zatímco já studovala gymnázium a bojovala s fyzikářem o alespoň trošku důstojnou známku na vysvědčení, ON se topil v Hop nebo trop. V době, kdy já biflovala a stresovala se ve zkouškovém na vysoké škole, ON si poletoval v Letišti a řešil složité lékařské zákroky ve Velmi křehkých vztazích. Když já se rozhodovala, jak naložit dál se svým životem po vysoké škole, ON rovněž tápal v Cestách domů. Léta sice ubíhala, ale ON byl stále krásný, odvážný a čestný.
Potom jsem se přestěhovala do Prahy a došlo mi, že teď mám první a zřejmě i poslední reálnou šanci splnit si svůj sen a stát se JEHO princeznou. Přála jsem si to tak moc, že jsem tuto příležitost jednoho dne od milostivého osudu skutečně dostala.
Byl pozdní večer, devatenáctý máj, večerní máj, byl lásky čas a já se nacházela před vchodem do jedné nejmenované kavárny v centru Prahy, kde jsem měla sraz s přáteli, abychom oslavili příchod jara.
Vešli jsme dovnitř a já spatřila svůj dětský idol, jak sedí SÁM u stolu v rohu místnosti a popíjí ze sklenky vína.
