Obrací se na ni s dotazem, zda by si mohl jedno z jejích dětí koupit za účelem jednoho pokusu. Prý si matka může vybrat, které si chce nechat a které mu dá. Matka i s dětmi spěšně opouští uličku a raději i daný vagón.

„A je to v háji,“ říkám si. Muž se samozřejmě opět otáčí na mě, tentokrát s prosbou, zda by si mohl vyfotit moje zuby, že by je následně rád analyzoval. S díky odmítám a vystupuji na nejbližší zastávce rozhodnutá, že do Prahy to už dojdu pěšky.

Osudná cesta: Praha – Plzeň

Osudný moment: vstup Hanky Vagnerové do vagonu

Následky: celoživotní výčitky

Hanka Vagnerová je něco jako moje starší sestra. Ve skutečnosti žádné starší sourozence nemám, rodiče tudíž neměli s kým mne srovnávat. Zřejmě jim to bylo líto a měli pocit, že mě o něco důležitého ochuzují, proto moji maličkost od určité doby (konkrétně od chvíle, kdy na Nově začali vysílat ten zpropadený seriál On je žena s Hankou v jedné z hlavních rolí) srovnávali právě s Hankou. Neustále jsem slýchávala: „Vezmi si příklad z Hanky, jak je šikovná. Do hlavního vysílacího času se dostala jen svou pílí a snahou.“ nebo „Hanka v tvém věku měla už dávno za sebou celovečerní film, několik seriálů a úspěšných divadelních představení a ty? Studuješ….“ A moje nejoblíbenější: „Tohle by Hanka Vagnerová nikdy neudělala.“ A tak jsem vyrůstala s Hankou Vagnerovou a zcela logicky ji ve skrytu duše nenáviděla.

A teď si představte, že vám poťouchlý osud vaši „nevlastní sestru“ umístí přímo před nos, na sedačku naproti v rychle jedoucím vlaku bez možnosti výstupu. Máte tak spoustu času na to, abyste:

1) na takovéto osobě našli nějakou zásadní vadu a mohli po příjezdu domů říct: „Ha, věděli jste, že ta vaše milovaná Hanička má křivé zuby/napadá na levou nohu/neumí vyslovit písmeno Ř?!!“

2) poté, co zjistíte, že ani při sebevětší vůli na ní žádnou chybičku nenajdete, začali nenápadně porovnávat svoje fyziognomické rysy a charisma s jejím

3) si přiznali, že tyto veličiny jsou naprosto nesrovnatelné, neboť Hanka je nejen krásná, ale i sympatická, a začali si tiše, ale o to intenzivněji vyčítat, že nejste jako Hanka Vagnerová.

Během těch společných 40 minut přejdete chtě nechtě z původní nenávistné a ofenzivní pozice do obdivné a z vlaku nakonec vystupujete s nečekaným a husí kůži nahánějícím přiznáním – že chcete být jako Hanka Vagnerová, a co je ještě horší, že vaši rodiče měli zase jednou pravdu…