Na to nemám v danou chvíli co říct.

Osudná cesta: Praha – Pardubice

Osudný moment: upadnutí na stařenku sedící vedle

Následky: trapno, trapno a zase jen trapno

Moje historicky první jízda RegioJetem, usazuji se nejistě na sedadlo u okna. Nejistota je způsobená skutečností, že jsem zapomněla číslo vagonu, v němž mám rezervované sedadlo. Je tak možné, že sedím na správné šedesátdvojce, anebo taky ne.

Tento problém mě ale přestane zajímat v momentě příchodu stevarda, který se mne dotazuje, zda mi může nabídnout něco z nabídky pokrmů a nápojů. Obratem si objednávám latté a jablečný dort. Za pět minut se již dychtivě sápu po těchto pochutinách a vytrhávám je stevardovi doslova z ruky. S plným žaludkem cesta krásně ubíhá, blíží se moje cílová stanice.

Oblékám si bundu a snažím se na záda hodit poměrně těžký batoh, tzv. krosnu. Úspěšně. S přesvědčením, že mám to nejtěžší za sebou, opouštím své místo u okna a mířím směrem ke dveřím kupé. V půli cesty najednou vlak nečekaně prudce zabrzdí. Podvědomě vnímám, že i já měním, aniž bych chtěla, svoji původně stanovenou trajektorii pohybu, kdy namísto dveří končím svoji trasu  na klínu asi osmdesátileté paní sedící na prostředním sedadle. Už takto trapná situace má bohužel své pokračování, neboť kvůli tíze krosny jsem převažována dozadu a nejsem schopná se ze stařenčina klína zvednout. Těžko říct, která z nás dvou v danou chvíli zažívá větší pocit bezmoci. Až po nekonečných několika desítkách vteřin mě koncovka brždění vlaku vyzdvihne zpět do stoje.

Vybíhám rudá z kupé a jen se modlím, aby ten zvuk, co jsem před chvilkou zaslechla, nebylo křupnutí kostí.

Osudná cesta: Ostrava – Praha

Osudný moment: kývnutí na dotaz, zda je vedle mě volné místo

Následky: tříhodinový strach o vlastní život

Právě jedu ze soudního jednání v Ostravě zpět do Prahy. Sedím jako vždy u okna a vedle mě je volné místo, které v nejbližší zastávce obsadí zvláštní prošedivělý pán v tvídovém saku s hnědým kufříkem. Telefonuji s kolegou ohledně jednoho případu. Jakmile hovor ukončím, pán se na mě natočí a upozorní mne, že není úplně vhodné, abych telefonovala ve vlaku. Tážu se ho tedy, jak by si představoval, že bych důležitou informaci, kterou jsem potřebovala sdělit okamžitě, přenesla do Prahy jinak než telefonním spojením. Odvětí mi, že jsem kolegovi mohla zaslat šifrovanou zprávu. Tato odpověď mě přiměje k tomu, že pána začnu detailněji pozorovat. Je na něm skutečně cosi zvláštního, ale zatím to nejsem schopná identifikovat.

Poučuje mě dál o tom, jak se chovat ve vlaku. Když zjistí, že jsem právnička, dává najevo, že i v právu se bravurně vyzná. Ptám se ho, čím se živí, že mě to skutečně zajímá. Je prý vědec. Tím se to vysvětluje. V další větě mě informuje, že právě pracuje na analýze lidského mozku a rozšíření jeho kapacity. Pokud bych prý chtěla, může mi pomocí dvou elektrod přelít do mozku celý cizojazyčný slovník.

Hm, takže je to blázen, další zkoumání není potřeba. V duchu volám maminku a s pohledem upřeným na hodinky odpočítávám minuty.

Zbývá slabá hodinka. To už zvládnu. Muž svoji pozornost právě zaměřil na matku s dvěma malými dětmi postávající v uličce.