Většina nedělních odpolední ve velkoměstě vyloženě volá po nějakém kvalitním kulturním zážitku. Když volalo naposledy, třímala jsem naštěstí v ruce vstupenku na muzikál Fantom Opery.
Ten den jsem toužila jen po jednom – usadit se do pohodlného sedadla v sektoru C Goja Music Hall a nechat se následující dvě hodiny unášet světově proslulým příběhem lásky, který, jak jsem si s hanbou uvědomila, vlastně vůbec neznám. A to jsem si slibovala, že si dopředu načtu veškeré možné informace o tomto hudebním skvostu, abych nebyla před kamarádkou sedící vedle mě za naprostého muzikálového analfabeta. Samozřejmě jsem zapomněla. Momentálně jsem o daném muzikálu věděla jen tolik, že důležitou roli v něm zřejmě bude hrát Fantom a opera. To je žalostně málo vědomostí. Děsila jsem se té dvacetiminutové přestávky, která určitě po první půli představení přijde a bude znamenat moji totální potupu, protože už teď vím, že nebudu schopná odpovědět na otázky typu: „Tak co na to říkáš, když to srovnáš s tím filmovým zpracováním? Všimla sis té odchylky v ději oproti původní verzi v 23. minutě? Těšíš se na závěr nebo se taky bojíš, že se dojmeš k slzám?“
Ne! Už teď jsem rozhodnutá, že jakmile se zatáhne opona, odběhnu na záchod s momentální nevolností a vrátím se z něj až po třetím gongu signalizujícím konec přestávky.
Dobře, takže náplň přestávky máme vyřešenou, tak teď se už v klidu můžu nechat omývat tou nádhernou hudbou. Opona se zvedá, objevuje se asi největší lustr v dějinách divadla, který zabírá polovinu pódia. Lustr se z pro mě nepochopitelných důvodů posouvá do hlediště. S hrůzou v očích sleduji, jak se zastavuje přímo nad našimi hlavami. Najednou mám pocit, jako by na mě padl stín smrti. Kamarádka mi sděluje, že předmětný lustr váží 250 kg. Tak ne „jako by“, tohle bude určitě moje smrt! Zabije mě lustr na muzikálu. Chce se mi brečet.
Po patnácti minutách, které ubíhaly opravdu VELMI pomalu, neboť jsem po celou dobu logicky sledovala pouze lustr, docházím k příjemnému zjištění, že ještě stále žiju. Budu tedy doufat, že když se na mě lustr nezřítil doteď, znamená to, že je dobře ukotven a není se čeho bát. Začínám se opět soustředit na muzikál. Zpěváci a tanečníci mají v rámci děje právě zkoušku na večerní představení, přicházejí noví ředitelé opery, aby se seznámili se svými zaměstnanci, hm, zajímavé…, tak kde je ten Fantom? Doufám, že to nebude jako v tom vtipu o chytré blondýně – každý o tom mluví, ale nikdo to naživo ještě nikdy neviděl.
Fantom se konečně objevil na pódiu. Podle hlasu to bude určitě Radim Schwab, řeknu si spokojeně a uznale se v duchu poplácám po rameni, jak se v těch muzikálových hercích už bravurně vyznám. Fantom se natočí na stranu – a sakra, on má culíka. Schwab přeci nosí krátký sestřih… No jo, tak to bude Marian Vojtko. Nevadí, druhý pokus taky dobrý, poplácám se znovu v duchu uznale po rameni. Fantom začne spolu s Christine pět nejznámější píseň muzikálu. Začínám být přesvědčená o tom, že tohle rozhodně není hlas Mariana Vojtka. Tak že by někdo třetí? Alternace, o které se nikde nepsalo? To je divné. Vypadá to na neřešitelný problém. To mi připomene ten obří lustr kývající se nad mou hlavou. Chce se mi zase brečet.
Po dalších dvaceti minutách usilovného přemlouvání sama sebe pustím konečně otázku, kdo se skrývá za maskou Fantoma, z hlavy. Rozhodnu se, že to vyřeším až při cestě na záchod, ve foyer bude určitě plakát s dnešním obsazením.
