Následujícím trojlístkem minipříběhů bych se s vámi chtěla podělit o léčky, které na mě nastražilo letošní léto. Doufám, že se při jejich čtení pobavíte stejně dobře jako moje kamarádky, kterým jsem své zážitky vyprávěla. A kdo ví, třeba se díky těmto příspěvkům tak někdo z vás něčemu podobnému v budoucnu dokonce vyhne a za jejich zveřejnění mi v duchu poděkuje.

Proč je lepší (ne)běhat v pytli od brambor

Nechci se nijak vytahovat, ale už víc než rok patřím mezi sportovní nadšence, kteří si udržují kondičku kromě jiných pohybových aktivit i pravidelným běháním, a to za všemožného počasí, kdy podmínky nejdou do dešťových, sněhových, slunečních a jiných podobných extrémů. Protože se letní dny vyznačují vysokými teplotami, často tak vybíhám až na sklonku dne, kdy už nemají sluneční paprsky takovou sílu. Nejinak tomu bylo i jednoho červencového dne. Před osmou hodinou večerní, kdy už venku místo vedra panovalo snesitelné teplo a nehrozilo mi tak, že se rozteču jako nanuk, jen co vyběhnu, jsem se rozhodla vyrazit ven do přírody a protáhnout své tělo, které celý den pěkně lenošilo.

Ten večer se pár desítek metrů od mé běžecké trasy konala hudební akce. Co mě k mé smůle nenapadlo, bylo to, že organizátoři zřídili pro návštěvníky koncertu stanové městečko na louce, okolo které jsem zvyklá běhat. A že na té louce bude v tu večerní dobu už spousta postavených stanů s ještě větší spoustou lidí, což byli z 99,9 % muži. A že okolo nich budu probíhat a to dvakrát: poprvé, kdy budu ještě úplně fresh a podruhé, kdy už se potáhnu jako zpocený a unavený slimák. (Slovo zpocený je  použito s nadsázkou, protože slimáci se nepotí, ale ke mně se v žádném případě nehodí slovo oslizlý.)

Přiznám se vám zcela dobrovolně, že neběhám moc rychle a ráda využívám techniku zvanou indiánský běh, kterým úplně přirozeně načerpám nové síly. V tu chvíli sice vypadám, že jsem si vyšla na procházku v barevně výrazném oblečení s hustými sportovními doplňky a že mi chůze, což je pro mnohé lidi zcela nenáročná aktivita, dává pořádně zabrat, protože při ní mám rudé tváře a dost se potím. Ale vem to čert, pořád je to důstojnější, než odpadnout v půli cesty a čekat, až se mě někomu zželí a odnese mě domů na zádech.

Ale zpátky k onomu teplému letnímu večeru. Už při prvním proběhnutí okolo již zmiňovaného a hlavně plně obsazeného stanového městečka jsem zaregistrovala, že jsem upoutala pozornost některých jeho „osadníků“. Jako správný stydlivý introvert nejsem ráda středem pozornosti, proto jsem okolo stanů proběhla na mé poměry velmi rychle a naivně si myslela, že si mě na zpáteční cestě už nikdo nevšimne. Jenže jsem si neuvědomila, že spojení mého barevně vydařeného outfitu a skutečnosti, že ten večer jsem tam byla asi jediný blázen, co v takovém teple běhal, ze mě bohužel udělalo velmi výraznou postavu, která během chvilky získala malou fanouškovskou základnu.