Blog o nástrahách velkoměsta slaví své první narozeniny a při této slavnostní příležitosti jsem si řekla, že by bylo dobré ten předchozí rok nějak zrekapitulovat a otevřeně si říct, co mi blog dal a vzal.

Rekapitulace to byla poměrně rychlá a na jejím konci jsem došla bleskovým výpočtem k závěru, že nevýhody sice o prsa převážily nad výhodami, ale i přes tuto skutečnost mi stojí za to v psaní pokračovat. A co konkrétně mi tedy blog doposud přinesl?

Nevýhody:

 1) Začala jsem lpět na detailech – když jsem poslouchala hodnocení blogu od svých přátel, v duchu jsem se trápila těmito úvahami: „Jak to jako myslí, když říká, že je to CELKEM vtipný?…. Dobrý? To znamená za tři?“

2) Čím dál tím častěji mne začala napadat myšlenka, jestli je vůči mně vůbec spravedlivé, že na jedné historce pracuji týden a čtenář si ji přečte za tři minuty. Když jsem se se svým trápením svěřila kamarádovi, ukonejšil mě slovy, že můžu být v klidu, protože například on čte můj poslední článek už asi měsíc a stále se nemá k jeho dočtení. Ano, hned jsem se cítila líp.

3) Objevila jsem sabotéra ve vlastních řadách. Zatímco já vkládala veškerou svoji energii do toho, abych zůstala jako autor blogu zcela v anonymitě, moje devadesátiletá babička vkládala naopak veškerou svoji energii (a že jí má ve svém věku stále na rozdávání) do toho, aby všude vykládala o tom, že její vnučka píše povídky o Praze do „bloku“. Do měsíce už polovina našeho městečka věděla, že historky píšu já a já jen odevzdaně čekala, jak dlouho bude trvat, než se to dostane až do samotné Prahy.

4) Po napsání prvních deseti článků jsem se již cítila jako etablovaný spisovatel. Čistě náhodou jsem v tomto období navštívila divadelní představení Racek od Čechova a po jeho konci jsem se vážně zamyslela a sebevědomě v duchu došla k závěru, že já jsem přeci taky něco jako Čechov! Tento povznášející, ničím rozumným odůvodnitelný pocit mi vydržel zhruba dvě krásné hodiny – konkrétně do chvíle, než jsem přijala telefonní hovor od své matky, která mi suše oznámila, že v posledním zveřejněném článku našla tři hrubky.

5) Po každém novém článku jsem se pokoušela ze svých blízkých vydolovat uznání v podobě prohlášení, které toužím slyšet již od svých deseti let – že jsem jako Svěrák v sukni. Dolování probíhalo v následujících variacích:

a) Já: „Tak co říkáš na ty moje články?“ Kamarádi: „Jo, jsou skvělé.“ Já: „Vážně? Jako od Svěráka?“ Kamarádi (vyhýbavě): „Hm, jak říkáme, jsou skvělé …“

b) Já: „Líbí se Ti můj blog? Myslíš, že by se líbil i Svěrákovi?“ Babička (se soucitným pohledem): „To víš, že jo.“

c) Já: „Doufám, že si jeden z těch článků zveřejněných v kavárnách přečte Svěrák, bude úplně u vytržení a zavolá mi, abych s ním napsala scénář k novému filmu! Že je to pravděpodobné, že jo?????“ Bratr (upřímně): „Jojo … Ale pravděpodobnější je, že spíš ne.“