Hned na úvod se přiznám, že původní verze tohoto článku měla úplně jiný název, a to Noční můry cestujících. Jenže to byl název příliš obecný, neschopný nadchnout čtenáře hned na první pohled. Pak se ale stalo, že jsem v rámci jedné ze svých pravidelných jízd vlakem seděla celých čtyřicet minut naproti Hance Vagnerové! A tím se změnilo úplně všechno – včetně nadpisu tohoto článku. Sami uznáte, že když už jednou jedu vlakem s Hankou Vagnerovou, musím tuto informaci uvést již v nadpisu a v samotném článku ji zopakovat tolikrát, jak jen to půjde (a zatím to jde, neboť se stále nacházíme v prvním odstavci a informaci o tom, že jsem jela ve vlaku s Hankou Vagnerovou, Vám servíruji již počtvrté). Už vám s tím asi připadám otravná, ale zase se již navždy vepíšu do paměti vás všech jako „ta, co jela ve vlaku s Hankou Vagnerovou“, takže mi to stojí za to.

Té hrstce čtenářů, která na tomto místě svůj notebook znechuceně nezaklapla a vydržela, bych chtěla vysvětlit, že s jízdou dopravními prostředky mám spojeno hned několik nočních můr.

Moje nejoblíbenější je ta, v níž usedám za volant automobilu, spletu si brzdu s plynem a napálím to hned do prvního sloupu veřejného osvětlení, který se po cestě naskytne. V těsném závěsu je poté sen, kdy jedu tramvají a při jednom z prudších zabrzdění se svalím na člověka stojícího nejblíž, ten s sebou strhne osobu za ním atd., až řetězově popadají všichni do té doby stojící cestující. A všichni mě následně žalují o náhradu škody. Na třetím místě je obava, že nezapojím šňůru od sluchátek do správného otvoru a celý autobus nebo vlakové kupé oblažím písněmi Haničky Zagorové nebo Marušky Rottrové. Tyto moje běsy se zatím nikdy nezrealizovaly a doufám, že ani nezrealizují.

Potom však existuje ještě další kategorie – situace, které se nočními můrami staly poté, co jsem je skutečně prožila…

Osudná cesta: České Budějovice – Praha

Osudný moment: zkouška nově zakoupených sluchátek

Následky: pochybování o vlastní inteligenci

Snažím se nasadit do uší fungl nová sluchátka, která jsem si ten den zakoupila a která vypadají natolik odlišně od starých, že to musí být určitě nejnovější designový počin. Jde to se značnými obtížemi. Všímám si, že mě po očku pozorují dva puberťáci sedící v kupé naproti mně.

„Taková sluchátka jste ještě neviděli, co? Žabaři!“ říkám si sebevědomě v duchu.

Když se mi po třech dlouhých minutách konečně podaří pecky nacpat do uší, během další minuty mi z uší vypadnou. Při druhém pokusu znovu. To mi už přijde divné, ten tvar je neobvyklý, nedrží v uchu a zvuk je takový tlumenější než normálně. Asi je budu muset reklamovat.

Puberťáci to už nevydrží a začnou se drze smát.

Můj o šest let mladší bratr cestující se mnou se ke mně nakloní a šeptem mi sděluje, abych si z těch sluchátek konečně sundala kryty a přestala ho ztrapňovat.

Tak to byly kryty…tím se leccos vysvětluje. Bratr dodává, že nechápe, jak někdo jako já mohl vystudovat vysokou školu.