Když nepočítám hudební festivaly, na letních představeních konaných v nezastřešených prostorách jsem byla všehovšudy třikrát – na koncertu kapely Ready Kirken, na Letních shakespearovských slavnostech a na muzikálu Touha jménem Einodis. Všechna tato představení však měla obdobný scénář.

Koncert kapely Ready Kirken, léto 2005

Prší. Mačkáme se na lavičce určené pro poloviční počet osob, než tam skutečně sedí. Ale nevadí nám to, protože se takhle více zahřejeme. Na pódiu stojí Michal Hrůza a tou dobou ještě jeho kapela Ready Kirken. Alespoň si to tedy myslíme, protože tam nikdo z nás přes tu záplavu deštníků nevidí. Podle hlasu zpěváka se taky orientovat nemůžeme, neboť ten v průběhu koncertu zmutoval na hlas nachlazeného šmouly.

Michal Hrůza právě uprostřed písně kýchl. Uvědomujeme si, že tímhle songem asi koncert končí (pro něj určitě).

Richard III., Letní shakespearovské slavnosti, léto 2013

Prší. Už od rána. Vstupujeme do prostor Nejvyššího purkrabí Pražského hradu s otázkou, zda se dnešní představení za takového počasí vůbec odehraje. Prý se hrát bude. Někomu se tady asi nechce vracet vstupné, utrousím neopatrně. Pořadatelé mě umlčí erární pláštěnkou a podsedákem. Beru to jako pokyn, že si mám sednout na místo, dokud ještě nějaké mám.

Nastává první obtížně řešitelný problém – mám podsedák umístit na sedací část židle, takže budu mít zadek v suchu, nebo na opěrku, takže budu mít v suchu záda? Provedu bleskový průzkum okolí – 99% ostatních diváků si cení více svého zadku než zad, asi už mají jisté zkušenosti. Dám tedy na starší a zkušenější a umisťuji podsedák na židličku.

Přichází druhý obtížně řešitelný problém – mám na sebe narvat ten rezervní svetr a bundu, co mám v tašce, nebo je to předčasné a unáhlené jednání, kterého budu později litovat? No, raději se budu potit než třást zimou, navlékám na sebe tedy další vrstvy.

Třetí obtížně řešitelný problém na sebe nenechá dlouho čekat. Co s tou pláštěnkou? Zaručeně v ní budu vypadat jako blbec a nerada bych tím kazila důstojnost této hry, navíc přes ni nebude pořádně slyšet. Ne, tolik zase neprší, abych si ji musela navlékat.

Představení začíná. Langmajer hraje úžasně. Jako jediný hraje jen v košili a není chráněn před deštěm pláštěm jako ostatní postavy, a to je na pódiu vlastně pořád.

Déšť zesiluje. Přestávám si hrát na hrdinu a vytahuji pláštěnku. Neskutečně to šustí, mám pocit, že se to rozléhá po celém purkrabství. Nemůžu trefit ten zpropadený otvor, kterým prostrčit hlavu. Když se mi konečně podaří pláštěnku rozložit tak, abych mohla otvor identifikovat, zvedne se vítr a já můžu začít od začátku. Někteří diváci přestali sledovat Langmajera a pobaveně sledují mé zápolení s pláštěnkou. Díky Bohu, je tu přestávka.