Jak už jsem naznačovala v nástraze „Teprve v metru poznáš pravého šílence“, velké procento pražských advokátů není úplně normálních. Žijí ve vlastním světě, kde jim všichni ubližují, všichni se je snaží okrást, zmanipulovat a podvést a po vzoru hesla „nejlepší obrana je útok“ se raději tyto praktiky naučili ovládat ještě lépe než jejich domnělí protivníci.

Ještě na vysoké škole jsem si naivně představovala, že advokacie je čestné povolání vykonávané elitou společnosti, která svědomitě chrání a prosazuje práva jiných. V Praze jsem ale poměrně rychle zjistila, že je to všechno úplně jinak.

V průběhu své koncipientské praxe jsem prošla celkem třemi advokátními kancelářemi, z nichž každá měla něco do sebe.

První velel JUDr. XY, o kterém jsem si dlouho myslela, že vůbec neexistuje, neboť jsem ho za celé první dva měsíce svého působení v kanceláři ani jednou nezahlédla. Po dvou měsících se konečně objevil, vynadal nám, že sešíváme žaloby úplně nemožně, protože papíry je nutné sešívačkou sešívat přesně jeden centimetr od okraje vodorovně s papírem, a kdo to nezvládne, nemá v advokacii co dělat, a dalšího půl roku jsme o něm zase neslyšeli. V téhle kanceláři se mi líbilo nejvíc.

Po roce jsem byla popostrčena do další advokátní kanceláře, o dost větší, sídlící v centru Prahy. Zde bylo několik hlavních advokátů neboli partnerů, z nichž nejvíc vynikali dva a nutno uznat, že oba byli velkými odborníky ve svém oboru. První se specializoval na tenis, golf a navazování kontaktů s klientkami a druhý na zakládání, nevím, do jaké míry legálních, obchodních společností na Kypru. Po nějakém čase jsem došla k závěru, že jsem se zde zřejmě naučila, co šlo, a je třeba posunout se dál.

Tak jsem nakonec skončila v kanceláři, kterou vedla žena. Z této šéfové bohužel komplexy z dětství a touha po moci (pozor – neplést si s touhou pomoci) udělaly něco mezi ženou a saní.

Když nad tím zpětně přemýšlím, měla jsem si víc všímat varovných signálů, které naznačovaly, že v dané advokátní kanceláři není něco v pořádku. Častá fluktuace asistentek, tlumený pláč vycházející pravidelně ze zamčené toalety a strach zračící se v očích mých nových kolegů, mi dávaly jasně najevo, že dlouhodobější pobyt v těchto prostorách mi nepřinese nic dobrého. Ani ty děsivé sytě modré oční stíny končící až u spánků a smích šéfové, při kterém člověku tuhla krev v žilách, mě ale nepřiměly k odchodu. Bláhově jsem nad tím vším mávla rukou a optimisticky si řekla: „To bude dobrý.“ Nebylo. Za svou zaslepenost jsem byla po zásluze potrestána.

První dva dny po mém nástupu do kanceláře se šéfová ještě dokázala přetvařovat a vymačkat ze sebe alespoň pár kapek přívětivosti. Třetí den ji hra na hodnou tetu přestala bavit a všem zaměstnancům názorně předvedla, proč by ženy jako ona neměly zastávat vedoucí funkce. Nejprve ji pobouřilo, že ještě není vypracované podání, které však k vypracování nikomu z nás nezadala. Následně ji podráždilo, že jí odmlouváme a lžeme do očí, když tvrdíme, že jsme takový úkol od ní nikdy neobdrželi.