Život ve městě, kde se koncentruje umění, po čase začne plíživě působit i na vaše smyslové buňky. Moje buňky jsou v tomto ohledu hodně odolné, takže jim trvalo několik let, než podlehly volání směrem k vlastní tvorbě. Toto léto jsem však nečekaně pocítila touhu dosud nepoznanou – vytvořit vlastní výtvarné dílo.

Abych vás uvedla do obrazu – můj poslední tvůrčí počin, pokud jde o výtvarno, se konal ve třetí třídě základní školy, kdy jsem po nekonečných čtyřiceti pěti minutách a litrech potu a slz nakreslila na čtvrtku papíru vodovkami psa (respektive něco, co mělo čtyři nohy a obrovské zuby). Vyčerpalo mě to natolik, že jsem byla dokonce uvolněna z následující hodiny tělocviku.

V ten den nade mnou učitelka výtvarné výchovy definitivně zlomila hůl a do konce mé docházky na základní školu mě ve svých hodinách nechávala dělat lodičky z papíru, zatímco ostatní děti kreslily, lepily, modelovaly nebo vyšívaly.

Ano, záviděla jsem jim jejich talent vytvořit černým uhlem dokonalou podobiznu Mony Lisy či za pomoci jednoho dílku plastelíny sestavit repliku Pražského hradu. Strašně jsem si přála, abych mohla domů rodičům s pýchou rovněž donést vlastnoručně vyrobenou koláž, batiku nebo uháčkovanou dečku. Tuším, že i moji rodiče by byli rádi někdy dostali něco jiného než papírovou loďku, i když jsme toto bolestné téma doma nikdy neotvírali.

Když jsem připravovala blog o nástrahách velkoměsta, načrtla jsem si svoji představu obrázků k jednotlivým článkům a bohužel jsem dospěla k smutnému závěru, že od mých osmi let se moje kreslící dovednosti vůbec nikam neposunuly. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla, aby čtenáři žili v mylném domnění, že mi obrázky k článkům kreslí děti z historky „Dostanu se do nebe“, požádala jsem svoji letitou kamarádku, aby se zhostila role kreslířky. Zřejmě trpí samaritánským komplexem, protože když moje náčrty viděla, přislíbila mi pomoc.

Pak to ale přišlo. Byla jsem pozvána přáteli na jejich nadcházející svatbu. Moje smysly okamžitě zareagovaly a kromě vidiny voňavých dozlatova upečených svatebních koláčků zaevidovaly i otázku, jakým darem novomanžele obdaruji. Ve svatebních instrukcích bylo jasně uvedeno, že ženich s nevěstou žádají pouze peněžité dary. Ale přeci jim nedám neoriginálně obálku s bankovkou? Ne! Dar musí mít přidanou hodnotu v podobě vlastnoruční tvorby. Musí to být něco, na co když se pár zadívá i po letech, vzpomene si s  dojetím na svůj svatební den a na nejoblíbenějšího svatebčana (mě).

Najednou se mi zachtělo běžet do nejbližšího papírnictví a skoupit všemožné výtvarné potřeby (slovo „všemožné“ jsem použila záměrně, neboť jsem si z výtvarných potřeb vzpomněla pouze na pastelky a papír), díky nimž novomanželům připravím nezapomenutelný dar. Když jsem do papírnictví s počátečním astmatickým záchvatem doběhla, ocitla jsme se v úzkých. Regály byly plné věcí, které jsem neznala, a neměla jsem potuchy, k čemu slouží. Šla jsem tedy na jistotu a vybrala jako první papírovou krabičku ve tvaru srdce. Do té uložím bankovku, to je jasné, ne do nějaké trapné obálky. Ale jak krabičku ozdobím? Po chvíli pátrání jsem narazila na něco, co vypadalo jako štětec. Další známá věc, výborně. Ke štětci by se hodila barva. Nalezla jsem tedy bílou, podle nápisu, akrylovou barvu. Hned vedle se nacházely pěkné červené kamínky, ty jsem taky umístila do nákupního košíku.