Co si budeme povídat – v advokacii člověk narazí na dost bláznů, ale to jsou takzvaní blázni latentní, kteří jakžtakž chápou, že by bylo dobré se na veřejnosti a před klienty ovládat. Pak jsou šílenci, kteří se svou výjimečností nijak netají, naopak ji dávají při každé vhodné příležitosti bez zábran najevo. Ti druzí jmenovaní se koncentrují v pražském metru. Po důkladné úvaze bych na cenu Největšího šílence pražského metra roku 2015 ráda nominovala čtyři osoby, které mi přivodily několik bezesných nocí:

Tik ťak – vyzáblý muž středních let oblečený do seprané šusťákové soupravy, který se pohybuje na trase Pankrác – Muzeum. Trpí poměrně výraznými pohybovými tiky, které spočívají v tom, že nekontrolovatelně škube celým tělem a do toho se prochází po prostoru vagónu, takže jen čekáte, kdy na vás spadne.

Muž, co si povídá se svou rukou – pokud by se jednalo o indiána, skutečně by se tak jmenoval. Na tohoto člověka jsem narazila při jedné z prvních jízd metrem na trase Jiřího z Poděbrad – Muzeum. Seděl v koutku vagónu, díval se na svou levou ruku a něco jí šeptem povídal. Dobrá zpráva je, že v rámci rozhovoru neočekával od své ruky odpověď, takže to s ním asi nebylo zas až tak zlé.

Kojot Vilda – lehce obézní, lehce zarostlý a lehce vyšinutý mladík, se kterým se můžete potkat na trase Můstek – Lužiny. Kojot Vilda mu říkám proto, že pokaždé, když souprava metra vyjede ze stanice, začne výt. A to opravdu nahlas. Do zvířecí role se vpravil natolik, až jsem byla v jeden moment přesvědčená, že mě pokouše.

Vytrvalka – asi 30letá žena, pěkně nalíčená a oblečená, na první pohled naprosto normální – což je na ní taky nejděsivější, a proto by měla cenu pro největšího šílence vyhrát. Nastupuje do metra ve stanici Luka a vystupuje na Andělu, po celou dobu jízdy se však vydrží nepřetržitě smát. Podotýkám, že zcela bezdůvodně.

Na Vytrvalku jsem narazila zatím dvakrát. Poprvé si přisedla naproti mně, dívala se mým směrem a z ničeho nic se začala smát, zpočátku tiše, ale postupně její smích nabíral na důrazu a přecházel do ďábelského. Dost mě to zarazilo, přemýšlela jsem, co na mně může být tak vtipného – rozmazaná řasenka, rozcuchaný účes, halenka naruby? Po chvíli jsem pochopila, že se nesměje mně, ale že se prostě jen směje. I přes toto prozření mi byla situace dost nepříjemná. Udělala jsem tedy to, co by na mém místě udělal každý průměrně bojácný cestující – začala jsem se intenzivně modlit, aby si Vytrvalka na příští zastávce vystoupila. Pán Bůh mě vyslyšel a žena metro skutečně opustila.

Škoda jen, že moje modlitba neobsahovala i prosbu, abych tuhle ženskou už nikdy nepotkala. Za měsíc jsem na ni totiž natrefila znovu. Tentokrát jsem naštěstí stála opřená o zadní dveře metra (vím, že se to nemá, ale chci být taky někdy za rebelku). Žena si sedla poblíž a dívala se na svůj odraz v okně. To ji evidentně pobavilo, protože jí začaly cukat koutky. Aby byla ještě větší švanda, vytáhla malé zrcátko a začala se v něm prohlížet.

„A je to tady,“ pomyslela jsem si. A bylo.

Vytrvalka dala své potřebě od srdce se zasmát volný průběh, zaklonila hlavu dozadu a začala se chechtat „jako“ šílená.